Leoš Janáček: Putování dušičky
Miloslav Ištvan: Zaklínání času pro dva vypravěče a orchestr
Bohuslav Martinů: Kytice. Cyklus skladeb na lidové texty pro smíšený (dětský) sbor, sóla a malý orchestr, H. 260 

 V české hudbě můžeme zaznamenat silný existencionální proud projevující se v rozličné podobě, jak můžeme sledovat právě v programu tohoto koncertu. 

Houslový koncert Putování dušičky byl pouhým nedokončeným záměrem Leoše Janáčka (1854–1928). Když se v květnu 1926 vrátil z oficiální návštěvy Anglie, kde mu jeho Sonátu pro housle a klavír hrála vynikající houslistka Adila Fachiri, uvažoval pod dojmem jejího výkonu o kompozici houslového koncertu, který nazval „Putování dušičky“. Rozpracované dílo však brzy opustil a rukopisnou partituru odložil. Je to tajemná skladba, o níž víme jen velmi málo. Části tohoto koncertu Janáček později použil v předehře k opeře Z mrtvého domu a je zajímavé, že už v partituře houslového koncertu nalezneme i údery vězeňských okovů – jakoby předvoj příští opery. Rekonstrukci této skladby provedli Miloš Štědroň a Leoš Faltus.

Miloslav Ištvan (1928–1990) patří k nejvýznamnějším skladatelům působícím v Brně. Na scénu přichází na sklonku čtyřicátých let, kdy reaguje na hudební neoklasicismus a neofolklorismus, především na Bartóka a Janáčka, ale počátkem šedesátých let se přiklonil k tzv. Nové hudbě. Následně si vytvořil svůj specifický přístup k tvorbě, který shrnul v publikaci Metoda montáže izolovaných prvků v hudbě. Zaklínání času je skladbou o čtyřech částech pro symfonický orchestr a vyšší a nižší hlas dvou recitátorů z roku 1967. Rozhodnutí komponovat pro přednášený text a orchestr přinesla jeho spolupráce s divadlem. Text vznikl montáží úryvků básní ze sbírky Oldřicha Mikuláška, částí bible a textů neznámého barokního pisatele. Ištvanova kompozice uvažující o pomíjivosti života je jednou z nejpůsobivějších skladeb druhé poloviny šedesátých let.

Kytici, kantátu pro sóla, smíšený a dětský sbor a orchestr napsal Bohuslav Martinů (1890–1959) v roce 1937. Třicátá léta jsou u skladatele typická zvýšeným zájmem o český a moravský folklor. Texty především baladického charakteru Martinů převzal ze sbírek K. J. Erbena a Františka Sušila. Celkem osm částí uvozuje výrazná předehra a jednotlivá čísla rozděluje orchestrální Selanka upomínající na kantorské pastorely a Intráda. Jde o méně uváděné Martinů dílo, přestože se jedná o jednu z jeho nejpozoruhodnějších kompozic. Skladatel zde znamenitě kombinuje neofolklorní tendence s neoklasickými, inspirovanými především Igorem Stravinským. Premiéra se konala pod taktovkou Otakara Jeremiáše v Praze v roce 1938 a Martinů ji zřejmě slyšel pouze z rozhlasového přenosu. Dílo připsal svému příteli, malíři Janu Zrzavému. 

Jiří Zahrádka